28.6.
Autobus přijel se zpožděním. To nám to teda pěkně začíná! Pan řidič nám přidělil místa nad schody, takže před nimi nebylo žádné sedadlo a vypadalo to, že si nebudeme moct natáhnout nohy. Nakonec to ale bylo jedno z nejlepších míst, nohy jsme si dali nahoru. :)
29.6.
Celý den cesta, v autobuse bylo docela chladno. Ranní plavba trajektem byla sice super, ale zima tam byla ještě větší. Když jsme dorazili do Osla, vydali jsme se hledat nocleh směrem na jih přes obrovský a ještě ke všemu přestavovaný přístav. Hrůza! Dvakrát jsme se museli ptát na cestu, ale nakonec jsme se dostali na parádní ostrov, kde na nás čekalo nádherné místo v kopci a za krákání vran a řvaní racků jsme tu postavili stan a usnuli.
30.6.
Vstali jsme pozdě a vyšli ještě později. Cesta na nádraží byla naprosto příšerná a batohy nám od včerejška strašně ztěžkly, ale pak jsme si koupili celodenní MHD jízdenku a celý zbytek dne byl super. Byli jsme ve Vigeland parku, strávili jsme dvě hodiny na jednom z oselských ostrovů, viděli jsme radnici a pevnost Akershus s vojákem. Večer jsme jeli zase na naše místečko a kdyby ty příšery tak ukrutně nekrákaly, tak bysme se i krásně vyspali.
1.7.
Hned ráno jsme vyrazili na Holmekollen. Jeli jsme metrem č.1, ale většina cesty stejně vedla po povrchu. Sice jsme nenavštívili muzeum, protože vstupné bylo moc drahé, ale můstek jsme si pořádně prohlédli i zvenku. Po prohlídce jsme se s Oslem pomalu začali loučit. Cestou jsme se ještě vykoupali v moři – sice to nebylo úplně ideální místo, ale koupání jsme si stejně užili a pak už jsme se poprvé vydali na stop. Našli jsme místo na výjezdu a poměrně za chvilku nám zastavil chlapík v Octavii a doporučil nám stopovat na benzínkách. Pak nás svezli manželé ve středních letech a dovezli nás na odpočívadlo těsně před Sandefjordem. Tam jsme sice chvíli čekali, ale nakonec nás vzal mladý pár v malém autě, který nás vysadil na okraji Sandefjrodu. Našli jsem si malý lesík, uvařili výbornou večeři – kuskus s gulášovou omáčkou a šli spát.
2.7.
Ráno jsme se vydali na prohlídku Sandefjordu, kde jsme chtěli vidět hlavně lázně postavené ve Vikingském stylu. Po marném hledání jsme město opustili (prohlídli jsme si aspoň hezkou kašnu) a vyrazili stopovat. Po delší době a jedné změně místa nám zastavila Vietnamka v dodávce a uložila nás do nákladního prostoru mezi zbytky jahod. Sundat si batohy se nám podařilo až na několikátý pokus a za jízdy. Kupodivu jsme se ani neumazali od jahod. Vyhodila nás u dálnice u Larviku a my jsme si našli krásné místečko na stopování. Bohužel nádherné přišlo pouze nám, nikdo nezastavil. Tak jsme se přesunuli o něco blíže k dálnici. Po mnoha neúspěšných pokusech nám nějaký řidič řekl, ať jdeme přímo na dálnici, a tak jsme šli. Nikdo nám ale nezastavil ani tady a radši jsme se šli k vodě najíst. Nabití novou energií jsme šli stopovat na poslední nevyzkoušené místo – bohužel opět bez úspěchu. Až když jsme se vrátili na dálnici, zastavil nám pár mladých lidí, kteří se k sobě vůbec nehodili – ona byla malá a drobná, on byl potetovaný a ruku měl větší než normální chlap nohu. Hodili nás sice jenom 30 km do Porsgrunu, ale na tenhle den to byl úspěch. Chvilku jsme se ještě pokoušeli stopovat, ale protože nám to opět nešlo, radši jsme šli spinkat mezi skály.
3.7.
Ráno jsme vyrazili na to samé místo vedle benzínové pumpy, které jsme večer opouštěli. Po více než hodině čekání k nám přišel pán, jestli nechceme jet s ním. Tak jsme jeli. Docela dobře jsme si popovídali a dozvěděli jsme sei něco o dění na právě probíhajícím fotbalovém MS. Provezl nás po pobřeží, které nebylo vidět, protože ho zakrývali stromy a pak nás vysadil na odpočívadle u vody před Lillesandem. Nejdříve jsme začali stopovat, ale pak jsme se rozhodli jít si zaplavat, což byl úplně báječný nápad. Vykoupaní jsme si stopli chlápka do Kristiansandu. Prohlédli jsme si město – byla tam hezká pevnost s výhledem na skalnaté ostrůvky - ale jinak nás až tak moc nenadchlo. Koupili jsme si zde náš první norský chleba a vodu, protože jsme jednu flašku nechali v autě, které nás vezlo z Porsgrunu. Večer jsme nemohli najít místo na spaní, protože všude byly skály nebo domy. Vypadali jsme asi hodně nepatřičně a bezradně, protože se nás jeden místní s dost udiveným výrazem zeptal, co že to hledáme. Když jsme mu řekli, že místo na spaní, poslal nás na loučku, kterou jsme si už předtím tak trochu vyhlídli. Byla sice hned pod okny jednoho domu, ale když nás sem poslal, tak jsme se o to nestarali. Jediné co nám fakt vadilo, byla přítomnost neskutečného množství klíšťat. Kristiansand nám do oka zrovna nepadl.
4.7.
Ráno jsme vyrazili stopovat na benzínku kousek za Kristiansand. Po asi ¾ hodině nám zastavil mladý „případ“ ve Volswagenu Golf. Že to byl opravdu případ, jsme zjistili cestou. Třikrát přišel o řidičák, ale teď už jezdí podle předpisů, protože počtvrté si to dovolit nemůže a v mládí byl kriminálník (bylo mu tak 27), ale teď už je slušnej. Uměl perfektně anglicky (myslím, že byl v Americe) a na krku měl vytetováno Jesus (říkal nám proč, ale nepochopili jsme to). Vysadil nás v Mandalu a za chvilku nám zastavila asi 30 letá paní v Renaultu. Byla sympatická, právě se vrátila z Mongolska a Pekingu odkud jela transsibiřskou magistrálou do Moskvy. Dokonce nám navrhla, že nás její exmanžel odveze až do Stavangeru – prostě paráda. Pěkně jsme si popovídali, ale všechny sympatie k ní mě opustily, jakmile jsme vjeli do hor. Začala předjíždět tak neskutečným způsobem, že jsem to v životě neviděla – před horizontem, v zatáčkách, kde neviděla ale opravdu vůbec nic, cpala se mezi auta naštosovaná těsně za sebou a když měla před sebou volno, tak aspoň jezdila s dělicí čarou mezi koly. Výhled na okolní krajinu byl krásný, ale vůbec jsem si ho nedokázala užít. Když jsme přijeli na parkoviště, kde si vyměňovala syna se svým exmanželem, uviděla jsem závodní auto typu Ferrari (ale byla Honda nebo Hyunday). Myslela jsem, že se zblázním. Ale manžel jel dobře (možná mu řekla, že se bojím) a dovezl nás až těsně před Stavanger. Nádhernou okolní krajinu jsme si tentokrát pořádně vychutnala. Na poslední kousek cesty jsme si stopli dva Němce – nevěděli jsme, jestli je to pár nebo táta s dcerou – v obytné modifikaci Volswagenu Transporter a pak se přeplavili lodičkou (trajektem) do Tau, výchozího to místa pro vysněný výlet na Prekestolen. Plavba byla nádherná a místečko na spaní s výhledem na moře ještě hezčí.
5.7.
Konečně na Prekestolen! Nechtělo se nám jít s batohama, a tak jsme je hodili do křoví, překryli podlážkou stanu, trochou jehličí a trochou vřesu a doufali, že tam budou i až se vrátíme. Do Prekestolenhytta jsme poprvé v Norsku jeli autobusem. Jedna cesta nás stála110 NOK za oba. Pak už jsme se vydali stoupat do kopce. Průvodce sice tvrdil, že náročná je až druhá půlka cesty, ale náročný úsek střídal lehčí a snad nejtěžší byl úplný začátek. Trochu jsme litovali, že jsme si nevzali plavky, protože po cestě bylo pár krásných jezírek. Snad příště :) A všude rostl suchopýr.
Samotný Prekestolen nás vůbec nezklamal – výhled na fjord byl krásný. Největší zážitek byl pohled přes okraj dolů (jedině vleže, i když tam bylo pár šílenců, kteří v klidu houpali nohama přes okraj). Potkali jsme tu strašně moc Čechů, většinou ale nepříliš sympatických. Po obědě jsme vyrazili zase zpátky dolů a bylo nám moc dobře už jenom z toho, že jsme tam byli. V Prekestolenhytta jsme sice čekali přes hodinu na autobus, ale aspoň jsme si prohlédli obchůdek se suvenýry. Večer jsme se rozhodli už nic nepodnikat a vrátili jsme se na naše spací místečko, kde jsme našli oba batůžky přesně tak, jak jsme je dopoledne zanechali. Jen jsme si zašli do přístavu pro vodu, umyli se v moři a šli spinkat, protože bylo dusno a ošklivo. Kvůli možnému dešti jsme oproti včerejšku o pár metrů přesunuli stan.
6.7.
Asi tak v pět ráno skutečně začalo pršet. Naštěstí to vydrželo jen asi do devíti nebo desíti a v poledne jsme tak už mohli být na trajektu a plavit se zpět do Stavangeru. Když jsme zjistili, kolik stojí plavba do Bergenu (640 NOK) i Føresviku (162 NOK), rozhodli jsme se opět stopovat, i když jsme si nebyli úplně jistí, jeslti do Bergenu skutečně vede silnice. Já jsem si ještě prohlédla Stavanger (hlavně Domkirke), koupila chleba za 4 NOK – tedy 3x méně než stály oba chleby předtím, nabrali jsme v přístavu vodu a vyrazili na okraj Stavangeru směr Bergen. Po nějaké době nám zastavil pán v Rooveru a svezl nás asi
Měli jsme trochu strach, kde najdeme místo na přespání, protože všude okolo silnice stály ploty, ale vysadili nás naštěstí v místě, kde zrovna nebyly, a tak jsme si postavili stan mezi vřesem a skálami. Dobře jsme se najedli dvojích instantních těstovin a šli spát. Sice bylo zataženo, ale naštěstí nepršelo.
7.7.
Po asi hodině stopování nám zastavila paní ve velkém Opelu pro devět lidí, která neuměla moc anglicky, ale hodila nás na půl cesty do Bergenu. Cestou jsme jeli kolem 12 let starého spáleniště a skoro
8.7.
Celou noc lilo. Z vrchní strany kopce nám trochu nateklo do stanu, ale spacáky naštěstí zůstaly suché. Několikrát přestalo a zase začalo pršet, až nám konečně asi v pět odpoledne uschl stan, takže jsme se rozhodli, že už nemá smysl někam vyrážet a přespali jsme tu ještě jednou.
9.7.
Zhruba ve 4 hodiny ráno zase začalo pršet. Déšť se střídal s doufáním, že stan uschne, až jsme se tak ve dvanáct rozhodli mu s tím schnutím trochu pomoct a sbalili jsme ho. Přitom samozřejmě začalo zase pršet. Za deště (občas dost silného) jsme si prohlédli Gamle Bergen, ale nijak zvlášť nás nezaujal. Tak jsme aspoň v suchu na verandě jednoho baráčku posnídali piškoty s nugetou a pak šli hledat místo na stopování. Trochu jsme přecházeli sem a tam, ale když jsme konečně začali stopovat, zastavilo nám snad páté auto. Byla to paní, která dřív sama stopovala a dala nám několik rad, z nichž některé jsme využili a jiné ne. Vysadila nás na výpadovce směrem na Voss. Napsali jsme ceduli a během minuty nám zase zastavilo auto. Opět paní, která tentokrát jela na oslavu narozenin svého vnuka. Projeli jsme spoustou tunelů, ale když jsme byli zrovna na povrchu, byl nádherný výhled na fjordy a okolní hory. Ve Vossu se pořádně rozpršelo a ochladilo a my si poprvé v Norsku natáhli dlouhé kalhoty a i nahoře přidali jednu vrstvu navíc. Viděli jsme hezký kostelík – napůl dřevěný a napůl kamenný – ale nechtělo se nám platit vstupné, tak jsme dovnitř nešli . A protože byla neděle a my jsme neměli normální chleba, načali jsme zásoby křupavého a snědli ho s paštikou. Bylo to výborné! Pak jsme koupili pohledy. V tom obchodě měli tak nádherný norský svetr, navíc i windstopperový, že jsme se do něj docela zamilovala. Ale stál skoro 3000 NOK – bééééééé.
Vyšli jsme kus za město a začali opět stopovat. Čekali jsme sice déle než předtím, ale stejně nám relativně po chvíli zastavil pán v Audině. Jeli jsme a jeli, až jsme vjeli do hor po silnici, která se přes zimu uzavírá. Hory byly opravdu úžasné – vodopády, zasněžené vrcholky, mraky povalující se po zemi – prostě nádhera. Okolo cesty stály německé karavany a Němci fotili a fotili. Bylo nám líto, že my vystoupit a fotit a fotit nemůžeme. (Kdo by nám pak v tom dešti zastavil?)
Ve Viku nás pán vysadil až dole u kempu, i když jsme mu říkali, že spíme v přírodě. Tak jsme vyšlapali kus zpátky ke kostelíku, který byl už čtvrt hodiny zavřený. Prohlídli jsme si ho zatím alespoň zvenku a pak šli hledat místo na spaní. Vybrali jsme si krásné místečko v jehličnatém lese u potoka, asi nejlepší, které jsme v Norsku měli. Večer dokonce přestalo pršet. Celí i s vlasy jsme se umyli v tom neskutečně studeném potoce. Bylo to příšerné ale super.
10.7.
K ránu samozřejmě začalo pršet. Ale kolem poledne zase přestalo, a tak jsme tu nechali všechny věci a šli si prohlédnout dřevěný kostelík (moc pěkný), starý kamenný kostelík a vodopád, ke kterému jsme se bohužel úplně nedostali. Výhled po okolí byl skutečně nádherný. Odpoledne dokonce svítilo sluníčko, a protože nám lidé říkali, že po víkendu má už být hezky, doufali jsme, že počasí vydrží. I všechny věci zanechané na našem místečku jsme našli bez poskvrny. Udělali jsme si dobrou večeři, zase umyli a šli spát. Bylo nám moc dobře a těšili jsme se na slunečný zítřek.
11.7.
Vstala jsem ve čtvrt na devět a jen jsem vystrčila noc ze stanu, začalo pršet. Nesnáším déšť!!!!! Střídavě pršelo a nepršelo, až jsme se po poledni rozhodli sbalit i mokrý stan a vyrazili do Viku stopovat směr Vangnes a ledovec. Po silnici ale vůbec nic nejezdilo. Navíc nás to strašně nebavilo a radši jsme se místo stopování šli najíst.
Po dlouhém odhodlávání jsem se vydala zeptat na informace jak nejlépe k ledovci. Byl tam divný pán, který si pletl, kdy má používat norštinu a kdy angličtinu a po nekonečném rozhodování a vybavování se s někým jiným, nám poradil cestu do Fjærlandu, kde jezdí Glacierbusy a všechno ohledně ledovců (např. ledovcové muzeum) se nachází právě tam. Sice říkal, že nejlepší je túra, ale ta byla strašně drahá (okolo 500 NOK). Cesta do Fj. nás měla vyjít zhruba na 250 NOK, takže taky nic moc. Chvíli jsme uvažovali, jestli tam jet nebo ne, až jsme se rozhodli vrátit do Vossu a projet se trajektem po Sognefjordu. Začali jsme zase stopovat. Jenže výsledek byl stejný jako předtím – nic nejezdilo a navíc nás to nebavilo. Přes louky a potoky jsme se radši vrátili ke kostelíku a od něj na naše místečko a rozhodli se, že přece jen pojedeme na ledovec. Byli jsme úplně deprimovaní, večer jsme se ani nevykoupali. Brzy jsme zalehli a budík natáhli na 6 ráno, abychom stihli bus.
12.7.
Ten den jsme měli dvouleté výročí. Původně jsme sice plánovali nákup a hlavně snědení melounu, ale vypadalo to, že ani na jedno nedojde. Vstali jsme brzy a pomalu vyrazili na autobus, který jel v 7:20. Postupně jsme ale začali zjišťovat, že jaksi nestíháme a začali jsme zrychlovat, až jsme běželi. Místní hodiny navíc ukazovaly 7:19, když ty naše teprve o 5 minut méně. Naštěstí jsme ale busík i přes jednu bolavou nohu stihli. Ve Vangnessu jsme kolem hodiny čekali na trajekt, a tak jsme doplnili vodu, já jsem si udělala pudink k snídani, stihla ho sníst a ještě umýt ešus. Podle instrukcí pána z informací, jsme při nástupu na trajekt směr Hella řekli, že jedeme do Fj. a kupodivu jsme do Helly jeli zadarmo. V Helle jsme v pohodě přestoupili, náš nový trajekt zrovna přijížděl hned vedle. Cestou pršelo, takže výhled na fjord byl o něco horší, než kdyby svítilo sluníčko, ale i tak to bylo pěkné. Kolem lodi létali racci a já jsem se je snažila vyfotit, ale kvůli dešti to nešlo.
Když jsme dojeli do Fj., neskutečně pršelo. Glacierbus stál sice přímo u lodi, ale všichni, kteří do něj nastupovali, už měli jízdenku. Mysleli jsme, že máme teda smůlu a pokračovali jsme dále do Fj. V obchůdku jsme zakoupili známky a konečně poslali pohledy. Všude ve vesnici byly knihovny a knihkupectví, dokonce i u silnice stála polička s knihami. Slečna na informacích na nás sice nejdřív neměla čas, ale pak nám poradila jset tím busem, který jsme před chvílí nechali ujet. Bylo 10:45 a další autobus jel až v jednu. Naštěstí byla ale naplánovaná docela dlouhá pauza na prohlídku Glacier muzea a my jsme tak měli půl hodinu na to, abychom k němu došli. Trochu jsme museli popoběhnout, ale na poslední chvíli jsme k němu dorazili včas. Lístek nás nakonec vyšel 110 NOK místo slibovaných 100 NOK, ale co, třeba těch 10 bylo za batohy.
Průvodce nám dělal pán, jehož anglická výslovnost byla naprosto otřesná a navíc vypadal jak ženská. Říkal, že tam včera zabili medvěda a že když uvidíme farmáře s puškou, nemusíme se bát, protože nejde na nás ale na medvědy. Oba ledovce jsme viděli jen z dálky, což mě trochu zklamalo, ale jinak byly moc pěkné – modré a tekla z nich zelenomodrá voda, úplně ledová. Okolo druhého ledovce tekly všude kolem malé i větší vodopády a kdyby furt nepršelo, tak by to bylo úplně super. Všechny vrcholky kopců se skrývaly v mracích, pod roztávajícím ledovcem vznikalo velké jezero, kam ještě v roce 1930 (a možná i později) sahal sám ledovec. Měli jsme dlouhou pauzu na oběd v místní restauraci, kde nám dělali strašné chutě na lososa s brambory a na všemožné výborně vypadající zákusky.
Cestou nazpátek jsme se nechali vysadit už u Glacier muzea, poobědvali z našich zásob a šli stopovat směr Sogndal. Pršelo, zrovna nás to nebavilo (ale už to bylo lepší, protože jsme viděli ledovec) a zase toho moc nejezdilo. Až si pro nás přišla jedna Američanka, že její manžel stojí s autem na nedaleké pumpě a že nás svezou do Sogndalu. Na benzínce jsme zjistili, že do osobního auta se kromě nás a manželů musí vměstnat ještě jejich dvě dcery a že s námi jeli už na trajektu. Chtěli vyměnit olej v jejich BMW půjčeném v Německu, ale ani jeden nevěděli jak na to, až starší dcera podle palubní desky zjistila, že to není třeba a jeli jsme. Starší dcera si sedla dopředu na mámu a my jsme seděli s mladší vzadu. Byli strašně veselí a příjemní, i když až na otce pořádně nevěděli kde leží Česká republika. Ale znali nás a dokonce se někdy chystali do Prahy. Na rozloučenou si nás ještě vyfotili. Škoda že tu fotku nemáme.
Měli jsme strašně dobrou náladu a když jsme šli okolo nákupního centra, neodolala jsem a koupila si košíček jahod za 25 NOK. Přemýšlela jsem, jak je poneseme, ale nakonec jsme je všechny spořádali přímo na místě. Byly výborné a strašně mi přišly k chuti.
Jako náš další cíl jsme si vybrali Lærdal. Po delší době nám zastavil pán ze správy parku. Potvrdil, že před dvěma dny tam byl skutečně zabit medvěd a dokonce za nás zaplatil trajekt. Vysadil nás na okraji Lærdalu a my jsme ještě asi
13.7.
V noci se spustil liják se strašným fujavcem. Do rána však stan uschnout stihl ,a i když ráno opět mírně namokl, sbalili jsme ho. Dlouho nám nic nechtělo zastavit, moc toho nejezdilo (pro změnu), množství aut záviselo asi na příjezdu trajektu, až nás vzali dva plně naložení Španělé v (asi) půjčeném norském autě. Hodili nás ke sloupovému kostelu v Borgundu. Celkem se podobal kostelíku ve Viku, taky jsme se na místní výstavě dočetli, že byl podle Hopperstadu rekonstruovaný.
Cestou zpět na silnici jsme dvakrát pozorovali přistávající vrtulník (ten samý). Při stopování mi byla neskutečná zima. Zastavil nám pán, který si právě domů vezl nově koupený VW Passat. Opět jsme jeli přes opravdu pěkné hory, kde bylo pouhých 7,5 ◦C! Vysadil nás ještě o kousek dál, než jsme původně chtěli, protože tam mělo být tepleji. A tak jsme se octli v Bagnu. Jediné co nám chybělo, bylo moře. Cestou jsem viděli odbočku na nějaký sloupový kostelík, tak jsme tam chtěli zajít, ale nakonec jsme to vzdali.
V Bagnu sice není moře, ale teče tu alespoň řeka, a tak jsme serozhodi utábořit u ní. Žádné příhodné místečko jsme ale nenašli a vyrazili raději do lesa. Jenže pak jsme zjistili, že NEMÁME FOŤÁČEK!!! Šok! Nejpravděpodobněji jsme ho nechali na pumpě. Přítel se vydal ho hledat. Já jsem ještě prohledala oba batohy, a pak se je snažila naráz dotáhnout k silnici, kde jsme měli sraz. Sice to nebylo nijak daleko, ale všude byly obří drny trávy a já o ně zakopávala a dlouho nemohla najít správnou cestu. Několikrát jsem se byla podívat, jestli už nejde, docela jsem věřila, že tam foťulka bude, ale měla jsem hrozný strach, co když ne. Nakonec jsem ho v dálce uviděla. Vypadalo to, že foťáček má, ale úplně jistá jsem si nebyla. Ale měl ho !!! Hurá!!!!!!
Celí šťastní jsme se vydali hledat místečko v lese. Našli jsme si plácek uprostřed borůvkových keřů. Byly moc moc dobré. Viděli jsme i losí bobky, které pravděpodobně udělala srnka. Kolem nás křičela a poletovala dvě poštolčata s poštolkou.
14.7.
Ráno jsem vstala o něco dříve. Provedla jsem všemožnou hygienu (např. jsem si opilovala nehty) a pak jsem šla nasbírat borůvky na báječnou snídani – rýžovou kaši ze sáčku s rozňahňanými borůvkami. Výborné!!! Zbytek borůvek jsme snědli jen tak.
Po snídani jsme se vydali do obchodu pro chleba a nutellu (teda původně to měl být sýr) v celkové ceně 14 NOK a šli stopovat. Jen jsme neměli náš stopovací sešit, protože i ten jsme včera někde nechali. Zastavil nám pán, který byl několikrát v ČR. Ale moc sympatický nám nebyl. Nechali jsme se vyhodit u krásného jezera. Stan jsme sice měli postavený kousek od silnice a předepsanou vzdálenost
Večer jsme relaxovali, koupali se ve studeném jezeře a užívali si, že nikam nemusíme. Původně jsme chtěli počkat na norskou tmu, ale pak jsme si to rozmysleli a šli spát.
15.7.
Ráno jsme ani trochu nespěchali se vstáváním, posnídali na kamenité pláži, slunili se, abychom byli schopní vlézt do studené vody. Moc to nepomáhalo a radši jsme se začali zahřívat aktivně hodem kamenu do jezera. Aspoň mi přestala být zima. Vlezla jsem do vody a umyla se i s vlasy. Snad jsem to jezero moc neznečistila.
Oběd jsme pro jistotu vařili na pevném lihu, protože plyn už nám docházel, tak aby nám zbylo do Osla. Spotřebovali jsme si všechnu vodu a ještě ke všemu po nás suchý líh střílel. Vaření trvalo dost dlouho a za velké spotřeby paliva, protože jsme si kuchyň nedokonale ukryli před větrem, ale oběd byl bezvadný. Pak už jsme si jen sbalili a vyrazili stopovat. Stopovali jsme přes hodinu, měli strašnou žízeň a vůbec nic nám nechtělo zastavit. Také jsme zachraňovali čmeldu, ale asi se nám ho oživit nepodařilo. Aspoň jsme mu utrhli kvítek, na kterém si pochutnávali ostatní čmeláci. Ale stejně ho asi brzy snědli mravenci. V tom nám zastavilo auto a v něm kluk, asi lovec – protože měl v autě náboje a (asi) pušku v obalu. Měl v autě dost bordel a já jsem mu furt omylem šlapala po deštníku. Potvrdil nám naši domněnku, že se na severu stopuje mnohem lépe než tady a taky že „Husk bilbelte“ billboard je „reklama“ na používání bezpečnostních pásů. Ukazoval nám i pořádnou jizvu na čelu, kterou měl právě z havárky, kdy nebyl připoutaný. Praštil se o volant. Hodil nás až skoro na náš ostrov, přesně kam jsme chtěli a šli jsme si načepovat vodu na naši pumpu. Konečně!! Pak jsme si už jen postavili stan tam co obvykle, snědli chleba a šli spinkat.
16.7.
V noci chodil kolem stanu vrah. Ale nic nám neudělal, protože to nebyl vrah. Já jsem ráno posnídala, došli jsme si pro vodu a dál jsme ťapkali až na Jernabanetorget. S takhle lehkými batohy to šlo samo. Na nádraží jsme si uložili věci do skříněk. Trochu mi vadilo, že se kolem pohybovalo nějaké individuum, když jsme odcházeli.
V Trafikanten (naštěstí měli otevřeno, i když byla neděle) jsme si koupili Oslo Passy. Jenže ouvej – nestály 160 NOK jednoho, ale 210. Cena rázem vyrostla o stovku a nám přestaly vycházet finance na dárky. Achjo! Rozhodli jsme se využít volný vstup do muzeí pro návštěvu Hollmekolenu, Norského folklórního muzea a Norského technického muzea. Nejprve přišel na řadu Hollmekolen. Muzeum lyžování bylo docela zajímavé, obsahovalo i výstavu o Amundsenově a Scottově výpravě. Pohled dolů ze skokanského můstku jsem podle průvodce čekala o něco horší, navíc jsme byli uzavřeni za sklem, trochu hrůzostrašněji vypadala aspoň fotka. Návštěva ale určitě stála za to.
Jako druhý jsme měli v plánu navštívit skanzen, ale protože jsme nevěděli, jak se dostat do technického muzea, cestou jsme se stavili v Trafikanten pozeptat. Skanzen byl úžasný. Nejprve jsem si prošla výstavu o norských lidových krojích a kultuře. . Pak jsme navštívili podobnou výstavu o Laponcích, která byla ještě zajímavější. Od Laponců jsme už vyrazili do samotného skanzenu. Viděli jsme spoustu hezkých dřevěných domků s vyřezávaným zdobením a travou na střeše. V jednom z nich pekli leske – norské tradiční koláče. Jeden kousek – čtvrt placky – stál 20 NOK. Nejdřív jsem nechtěla, ale pak jsem nevydržela a dala si. Pomazaný máslem byl naprosto úžasný. Kromě dřevěných domečků tu měli například i starou lékárnu a co nás nejvíce zaujalo – benzínovou pumpu z dvacátých let.
Cesta k technickému muzeu byla dlouhá, ale stála za to. Kromě klasických exponátů tu měli i interaktivní patro, kde jsme se fakt vyblbli. jen škoda, že většinu popisků měli pouze v norštině. Určitě bychom se tu zdrželi déle, ale bohužel už zavírali, tak jsme se vrátili do centra města a prošli si jejich bulvár a prohlédli zvenčí hrad. A já jsem si cestou dala zmrzlinu, mňam mňam. Chtěli jsme ochutnat i pivo, ale v restauraci stálo okolo 60 NOK.
Vrátili jsme se pro naše batůžky a odjeli zpět na ostrov. Při vaření večeře mi sice došel plyn, ale jíst se to dalo, tak co.
17.7.
Poslední ráno v Norsku. Naposledy jsme zabalili stan, rozloučili se s místečkem, vránami i racky, naposledy načepovali na benzínce vodu a opláchli se a naposledy vyrazili na nádraží. Naštěstí autobusem. V místních obchodech jsme si koupili něco k jídlu, sehnali jsme i levné pivo v plechovce, vybrali nějaké dárky a bez problémů a rychle zaplatili kartou. Za zbylé NOK jsme si každý koupil cheeseburger a zmrzlinu. Já jsem namazala svačinu a šli jsme k autobusu. Spolucestující byli horší než na cestě sem a kromě oficiálních zastávek jsme na několika místech přibírali další cestující. Ve Švédsku nám praskl klínový řemen, ale jinak cesta probíhala podle plánu. Při příjezdu k trajektu bylo ještě světlo, ale než jsme vyrazili, úplně se setmělo. Nejdříve jsme pozorovali noční moře, časem jsme se ale přemístili dovnitř a snažili se spát.
18.7.
Cesta přes Německo probíhala bez jakýchkoliv komplikací a kolem poledního jsme překročili hranice. Hned jsme si koupili jídlo a pití, na které jsme se celou dobu těšili a nemohli se dočkat, až už budeme v Praze.
Náhledy fotografií ze složky Norsko 2006
Komentáře
Přehled komentářů
Pression arterielle est comment poupe votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur sentiment pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent perseverent b gerer offre sang loin de votre coeur. Chaque temps votre coeur bat, il pompe le sang par vos arteres a la reste de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/acheter-cialis-pfizer-belge/
Measuring Blood Pressure
(AGymnemiluen, 25. 7. 2018 10:09)